Svadlá růže.

Již v chrám se svatba ubírá,

nevěstu mládec vede;

a ona krokem tichým jde,

zrak smutný, líce bledé.

Však ženich jen se usmívá,

a šeptá družce svojí:

Již, holubičko slaďounká,

nás nikdo nerozdvojí.

A ruce když jim ovinul

kněz štolou u oltáře,

tu slza bolu tajného

jí porosila tváře.

A slzička ta upadla

na kámen ledný k zemi;

tu perlu nikdo neviděl –

jen jeden mezi všemi...