Švadlena.

U stolu sedí nachýlena,

a šije bílé košile.

Pol dítě, pol již svadlá žena,

a šije bílé košile.

A ticho... dnové ubíhají,

na okně v růžích větry hrají,

a její prsty umdlévají

a šijí bílé košile.

Ó nežli k hrobu doklopýtá,

co také srdce vytrpí!

V prst jehla, v srdce zkáza vrytá –

ó co to srdce vytrpí!

Teď zvolna z ruky rozbodané

krev na sněhové plátno kane, –

ó srdce, k smrti utýrané,

ó co ta žena vytrpí!

Děl jednou Kristus: „Doufej, dcero,

ta naděje tě uzdraví!“

Zda zjasní se tvé duše šero,

zda naděj’ též ji uzdraví?

A čelo nese první vrásku,

vlas prořidlý – a v srdci – – lásku...

Zda tady místa pro otázku,

že naděj’ též ji uzdraví?

„Ó Bože, když on krásný, mladý,

já stará tak a škaredá!

Já miluju, umírám hlady,

a jsem tak stará, škaredá!

Stud, samota a pohrdání – –

on neví, ba netuší ani,

jak duše má se k němu sklání,

a jsem tak stará, škaredá!“

Zda viděl kdo tak hrozné žití?

Ty velký Bože, zda-li spíš?

Již přervi přec jí pásmo nití,

ty velký Bože, zda-li spíš?

A s nití tou i život její,

i s celou láskou, beznadějí –

pět sáhů raděj zahrabte ji!

Ty velký Bože, zda-li spíš?

U stolu sedí nachýlena,

a šije bílé košile.

To předčasně je svadlá žena,

a šije bílé košile.

A ticho... léta ubíhají,

sny hrozné s její duší hrají,

a její prsty umdlévají

a šijí bílé košile.