Švanda.

Švanda tiskne dudy k boku,

k ústům zase sklenici,

v prsou dech a vid až v oku

tratí se mu s dennicí.

„Nocí tré i dnů jsem hrál,

teď již čtvrtý konec vzal;

ani muk už, chaso mladá,

dohrál jsem a dodudal.“

U cesty bouř klátí stromkem,

po ní Švandou vratká zas.

„Aj, aj! mneli za tím domkem

jejli za mnou nesl ďas? –

Oknem jasné světlo plá,

uvnitř chasa veselá.

Což se asi podivíte,

když vám Švanda zadudá.“ –

„„Švanda, Švanda tu i dudy! –

Pojď ty, Švando, mezi nás.““

„Půjdu, třeba u všech všudy,

neznal dům a neznal vás!“

„„O to ty se nestarej,

radší pij a jez a hrej;

zlatem mi ti zaplatíme,

Švandičko, jen zadudej. –

„„Dbej však, nechť si prší zlato,

až by klobouk přetekl,

aby nikdy, nikdy za to

Zaplať pán Bůh! neřekl.““

„Aj, což o ta slova dbám,

jen když chmel a zlato mám;

já vám za to vaše zlato

jako Švanda zadudám.“

Cupy, dupy, cvaky, cvoky,

na podlahu, na půdu:

„Jaktěživ jsem také skoky

neviděl a nebudu.

Holka lítá do stropu,

přes ni hoch zas v pochopu;

to se točí, to se bočí

v chvatu, víru, výhopu.

„A to zlato! nevím ani,

kam ty žluté ptáčky dám.

Zaplať vám to, drazí páni,

zaplať vám to pán Bůh sám!“ –

Nedomluvil, nedořek –

ti tam – zlato, světlo, skřek.

Hrom a blesk, pak noc a ticho –

Švanda v mdlob se náruč smek’.

Ranní pára z řeky stoupá,

blízko již je do zoře,

s čakanu se tělo houpá,

Švanda sedí na hoře:

„Kde jsi se tu, Švando, vzal?

Kam jsi, Švando, zlato dal?

Rád buď, Švando, na čakanu,

že’s jen nocleh vydudal.“