ŠVANDA DUDÁK

Dudy moje, dudy mé,

na smrt spolu půjdeme?

Světa kus my ušli spolu,

když jsem neznal slz ni bolu.

Já si vážil vás tak málo,

teď však po vás toužívalo

srdce moje ubité;

kdo vás přines, neví ani,

jaké teskné putování

bylo bez vás, dudy mé.

A když vás tak laskám opět,

chtělo by se zase žít,

chtělo by se píseň dopět,

kterou jste mi začly znít.

Šláp’ jsem na vás. Odpusťte mi.

A já měl vás tolik rád.

Ztupil jsem vás, hodil k zemi,

že jsem nesměl na vás hrát.

Když jste se mi navrátily,

pojďte mi zas v náručí,

ať se mi můj život milý

rozpláče a rozzvučí!