Švanda dudák. (I.)

Nad Otavou pod jabloní

sedí Švanda – slzy roní,

zašlý život rozbírá,

jenž se před ním rozstírá.

Slavné přežil Švanda časy,

leč už zbělely mu vlasy,

a poklad, jejž nejradš měl,

ach! už v tmavém hrobě tlel.

Loukou tlupa jde jonáků

s písní na rtech ku dudáku,

kol něho se postaví,

zpěvem starce pozdraví:

Nad veselé posvícení

věru! nic na světě není:

vstaň, pojď s námi, brachu náš,

rozehřát ty duši znáš,

kouzelné ty tvoje dudy

rozveselí všecko všudy!

Víno bude a koláče –

s dívčinou se hoch vyskáče,

v kolo půjde děd i máť,

jak jen počneš, Švando hráť;

s námi pojď a spustiž dudy,

výskat bude všecko všudy!

Kdo má, hoši, radost v těle,

dudáka měj za přítele,

máť on v lásce mladou krev,

hlučné kolo, švarný zpěv,

a ty jeho slavné dudy

kde jsou které zplaší trudy!