Švanda dudák. (III.)

Vyrůstala v mém domečku

holubička zpanilá,

lovčík na ni pustil střelu –

ta ji k smrti ranila.

Vychoval si Švanda dcerku,

jako skvost ji vzácný měl,

padouch lovčík lhal jí lásku –

na svědomí zapomněl.

Když ošálil holubičku,

odešel jí za jinou,

a já za rok hrob jí kopal

pod zelenou kalinou.

Zabil lovčík dudákovi

jeho štěstí jediné,

a od dob těch žádná radost

od nikud mně nekyne.

A já pomstu přísahal mu –

a teď mám mu skočnou hrát?

chraň mě, chaso, před luňákem,

mámli se kdy k tobě znát!

Vstala bouře v světnici,

dudák kvílel v směsici,

chasa lovce chopila,

k řece s ním se valila,

ve vlnách ho pohřbila.