Švanda dudák. (IV.)

Plane měsíc na nebesku,

pod kalinou v jeho lesku

sedí Švanda na kameni;

a v půlnoční tiché době

při dcerušky drahém hrobě

truchlí v bolném rozechvění:

„Nemám nic víc na světě,

i má hudba v odkvětě;

vše, co srdce rádo mělo,

za hory mně uletělo,

ani v noci útěcha

vinu usnout nenechá.

Ty jsi se mně zjevila,

ruce nad mnou lomila,

že jsem zpěvem vraha tvého

sřítil žalu do věčného;

neboť zpěv jen smířit má,

co rozvádí vášeň zlá.

Nevím, jak bych odčinil,

čím jsem včera provinil,

ač mi bolem srdce puká,

více dud se netkne ruka:

v tom, má dcero, buď můj trest,

jejž až ke hrobu chci nést.“

Planou hvězdy na nebesku,

Švanda kráčí v jejich lesku

k řece, ježto šumí z důli;

tam, by smířil duše vinu,

hodil dudy ve hlubinu –

tam pomalu utonuly.