Švanda dudák.

Ještě dudák Švanda živ,

Orfej české půdy,

ale stářím siv a křiv

bloudí bůh ví kudy;

v Strakonickém kostele

spuchřelé a svraštělé

zanechal prý dudy.

Leckdo napjal um a cvik

na ty vetché měchy,

ale vzbudil pouhý kvik,

chroptivé jen vzdechy.

Nevyloudil dávný hlas,

který uměl v ples a jas

ladit celé Čechy.

Švanda kdesi Šumavou

bloudí přes vývratě,

s beranicí línavou,

v starosvětském šatě;

jenom tam si troufá vjít,

kde se černá s řezbou štít

na chudobné chatě.

Netroufá si z horských chat

dolů mezi lidi,

kteří za chýš, zpěv a šat

předků svých se stydí.

Místo prostých dudáků

maëstro tam ve fraku

zisk a slávu klidí.

Již tě starý, drsný zvuk

krásocit náš ruší,

není dudácký ten huk

pro zjemnělé uši;

vytříbený máme vkus,

vzorně uhlazený brus,

vzdělancům jak sluší.

V modním štěrku vyjetém

jedem’, stále dbalí,

bychom sobě před světem

v ničem nezadali,

vážné vrásky na čele,

zraky chladně protřelé,

střízliví a zralí.

Ale věřte: Tichý vzdech

při tom slyšet všudy

a jak upír na ňadrech

leží tíha nudy.

Brzy zazní krajem hles:

Kde jsi, starý Švando, kdes?

Kde jsou tvoje dudy?

Hladkým floutkům na vzdory

vyjdi, Švando, směle

v beranici s fábory

na zvětralém čele!

Nechať stářím zbělel vlas,

však se znovu zpřímí vaz

a krev zahrá v těle.

Jen co tvoje náručí

staré dudy stiskne,

kouzelný měch zazvučí

a ret bujně výskne –

zmládne s tebou celá zem,

vyjasní se čelo všem

a zrak štěstím blýskne.

Znovu měch ať ševelí,

vysoko se vzdýmá,

pravé české veselí

zakleto v něm dřímá

a nás po té junácké

zdravé písni dudácké

žhoucí touha jímá.

Hahoj, Švando, chytni juž

svoje dudy čarné,

zahraj v naši smutnou hluš,

v naše stesky marné,

jinak se nám bude žít,

pracovat a vrahy bít

při tvé notě švarné!