Švandovy dudy.

Nedotknul se Švanda svojich dud,

co jej ďábel zaved’ jimi v blud.

V Strakonicích – lid by neděsil –

za oltář měch ve chrám pověsil.

Dávno Švanda v zemi spočívá,

stoletý prach dudy pokrývá.

Druhdy však přec hučí starý měch,

jak by žil v něm ještě mistrův dech.

Tesknější čím dále však ten hlas,

smutnější čím na Čechy jde čas.

S druhy na noc hejtman popijí,

žoldák zatím domy vybijí.

V městě pláč a nářek v okolí,

v síni smích a písně hlaholí.

„Řežte jen tu bujnou chasu tam

ad majorem dei gloriam.

Více vína! Pějte! U ďasa!

Kde je hudba?“ ptám se primasa.

„O tu, pane, zle jest jedině,

šumaře tu není v dědině.

Leda dudák.“ – „Sem s tím dudákem!“

A již strkají v síň chudákem.

„Kde máš dudy? U všech všudy hrej!“ –

„Slitování, pane, se mnou měj!

Vojáci mi dudy rozdrali,

o svou kořist když se poprali.“

„Tu jest snadná pomoc, hejtmane,

poruč jen a dudy dostane.

Za oltářem visí v kostele.“ –

„Pro měch již a dívky veselé!“

Už tisk’ dudák dudy do boku,

slza se mu třpytla ve oku.

Darmo dul však tváře do ruda,

darmo mačká měch – on nedudá!

„Ha, to vzpoura! Do věže s tím psem!

Připijme si: Čert to plémě vem!“

Ryčně zvučí třeskot pohárů,

oknem rdí se záře požárů.

Temně planou světla po stolech,

síní zní cos’ jako těžký vzdech.

Tu se dvéře otevřely v ráz.

„Vzácní páni, pozdravuju vás.

Slyšel jsem, že schází dudák vám.

Dejte dudy, já vám zadudám.“ –

„Hejsa dudák! Jak kdy zavolá!

Přihni si a zahrej do kola.“

Netknul vína. Dudy v náruč jal

a jak milou hoch je zulíbal.

„Tak mi přáno ještě jedenkrát,

dudy drahé, přece na vás hrát.

Pod čekanem v posled zněl váš hlas

ďáblům k reji – dnes jim hrajte zas.“

Dudák spustil. Zda to dud je hlas?

Vichru sten to, vřava boje zas.

„Dost té hry, tu píseň příliš znám.

Křepčit chceme, k tanci zahrej nám.“

Dudy kvikly. – Mráz vše obchází;

píseň zní, jež mrtvé provází.

Číše klesly. – Dávno smích už stich’,

zaklel hejtman, skočil, mečem švih’.

Ve dví zbraň. Host zdá se v obra růst,

děsný úsměv hraje mu kol úst.

„Nuže, páni, ruče do kola,

zvukům dud mých, kdo jim odolá?“

A jak bouř to z měchu burácí.

Ku dveřům se všecko obrací.

Světla zhasla a jak běsy štván

s chasou svojí v dáli prchá pán.

Za ním zní však hromem v lůně skal:

„To vám Švanda českou zadudal.“