Švandovy dudy.

V Strakonicích za oltářem,

tam jsou dudy zaklety;

tím to, že juž není v Čechách,

jak bývalo před lety.

Dokud hrával na ně Švanda,

život byl tu jinačí,

každá chatrč – posvícení

s pečení a koláči.

Jeden smích a jeden tanec

od podlahy ke stropu,

na českou zem pán bůh spouštěl

kvítí celou potopu.

Nyní běda! – Kde jsou dudy?

Veselost je ztracena;

v Strakonicích za oltářem

časem zní jen ozvěna.

Smutné stony, puklé zvony –

dumné tóny, táhlý vzdech...

Ký ďas vzal ty naše dudy,

s nimi staré štěstí Čech?

Chtěl bych věru dočkati se

a zřít vlastní na oči,

až se zas ty dudy najdou,

jak to světem zatočí!

V Strakonicích za oltářem,

vím, že bude neděle,

spustí jednou staré dudy

od podlahy vesele!

První začne hopkat farář,

ministranti za ním hned,

kantor pustí šňupec z ruky,

s šafářkou se chytne v let;

purkmistr a radní páni

v kolo s měšťankami v rej,

i ta babka, která sklání

nad růžencem obličej.

„Ite, missa...!“ farář křikne,

s kůru zazní slavný tuš. –

Dudy Švandovy zní! – v Čechách

zase štěstí máme juž!

A z kostela na náměstí

v ulice, kol radnice,

za nimi juž v brzku tančí

každá v Čechách vesnice.

A ten vznět a let a tanec

strhne Prahu v kolo též. –

Kéž si brzo, milý Švando,

na Čechy jen vzpomeneš!