Svantovitu

Ku břehům arkonským, kmet bílý, spěje v dál

žrec, bohům milý, já národa pozdrav nesu,

na straně polední, jenž zemi v úděl vzal.

Let mnoho zřel můj zrak. A chor jsem a se třesu...

Přináším dary též, nádoby ze spěži,

v nichž víno tají se, jež sladká kouzla skrývá,

dar mládí uštědří, rty mroucí osvěží,

dech žití posílí a vzedme ňadra chtivá,

pak zlatých skvoucích zrn úrodu bohatou,

jichž hojně skýtají řek našich ryžoviště,

a řízu sobolinou měkce podšitou,

již kupci z východu přivezli na tržiště,

vak, plný obilí, jež praská zralostí,

zlatistý, chutný chléb a těžké plásty medu – – –

Vše tobě přináším, ó bože, v radosti

k tvým nohám poklesám a sílím zas’ v tvém hledu,

jenž srdce proniká svým leskem stříbrným

a v údy zestárlé hořící vlévá síly – – –

Co chvějný šeptá ret svou modlitbu, já sním

zas’ s mocnou nadějí, že svatý kůň tvůj bílý

s uzdami zlatými a sedlem bohatým

v seč tebe ponese jak proti vrahům požár,

bys mstil se za syny ohnivým věncem svým

a v moři mečů stál pak vítězný jak stožár – – –

Má země, úpící a v hořký jata trest

za mroucí sílu svou, o pomoc tvoji prosí...

Bůh bledý obraz svůj u našich vztýčil cest,

dav stínů zmučených v svých ňadrech úzkost nosí,

své bohy opouští a háje zelené – – –

U našich svatých vod již neslyšíš teď zpěvu,

ni písní obětních... Ó hoře dusí mne,

mé srdce bouří se, v zrak padá temno hněvu –

a lkám zde u tvých pat, ó bože vznešený,

o pomstu žádám tě za zklamané své vnuky!

Vrať hájům posvátným jich oheň shašený,

v mém srdci bolestném jitřivé zdolej muky,

a s jitrem vítězným dej zrakům mojim zřít’

panensky milostnou a krásnou zemi moji,

mé syny s úsměvem pro její mládí mřít’

i slavně vítězit’ a nezemdlíti v boji!