Svár.

Víš, jak jsem jásal, vzkřikl a stich’

v sevření rukou tvých růžových

a jiskřil jak plamen mladý,

když líbal jsem tvé vnady.

Jak naše duše májových dnův

dvě byly studně přání a snův,

jež v citův hloubce se druží

jak tělem žena muži.

Milosti vínem jak šťastných chvil

rozum i cit náš všechen se zpil,

a žhavou rozkoší těla

krev naše zešílela...

Jak rudé vášně ohnivý květ,

zbujel a skryl nám nebe i svět,

leč srdce sobě blízká

slast spjala dioniská.

Ten blahý jas a bolestný sten,

žitím byl prodán i vykoupen;

s andělem ďábel se svářil

o dva, jež život mařil.