ŠVARNÉ DĚVČE.

Pod širým jsme nebem ondy spali,

andělé v snů ráj mě zavolali,

abych pěkně jak nějaký svatý

vyzdobené zřel jich do komnaty.

Hezky to tam mají, na mou věru!

Tu, když na dvůr nebeský se beru,

viděl jsem, jak svatý Michal tady

andělský pluk řídil do parády.

Cvičili se k svátku Matky Páně,

a já udiveně zřel jsem na ně,

jak to všechno jako šňůra stálo,

divno jedno jen mně být se zdálo.

Jak jsem na ty anděly se díval,

ani jeden z nich se neusmíval,

ani jeden, kam se tvář má točí,

ani jeden neměl černé oči.

Ani jeden - čím to asi bude –

ani jeden neměl rtíky rudé,

ani jeden krásy postať pravou,

a já bezvolně jsem vrtěl hlavou.

Když to Míchal shlédl, mírně, jemně,

proč že hlavou vrtím, optal se mne,

řek’ jsem: „Nuž, ač nechci pronést hanu,

nad ty zde jsou mnozí z pozemčanů!

Já na příklad, nebes generále,

mám na zemi děvče, drobné, malé,

na krásu však, stovku vsadím zrovna,

žádný anděl se jí nevyrovná!“