SVATÁ ALLIANCE.

Ponuré domy venkovského města,

od otců poděděny předají se

zas dětem jednou. Pokoje jsou temné

a nevětrané, voní levandulí

a rozšafností. Tapetové stěny

jsou tmavých barev, na nich visí řady

obrazů zaprášených: slavné bitvy

u Lipska. Waterloo a podobizny

monarchů vznešených a rodin jejich.

A lidé žijí v nich, jsou zbožní, krotcí,

svým zeměpánům v úctě odevzdaní,

daň správně platí, jejich dlouhý kabát

je vždycky čist i vyholeny líce.

Jdou k službám božím, mají milou touhu

stát v okázalé úctě u svých bližních

a umístit své syny v službách státu,

což značí nejen jisté živobytí,

však také vážnost u pořádných lidí.

Manželka jejich je jim moudrou radou

pro každou záležitost toho žití,

kuchyňskou vládu svou má bez pohany,

cnost mamselek svých hlídá ostražitě

při bálech, výletech i promenádách,

a provdá je, když lásky čas jim přijde,

dle úrad nejlepších a vždycky dobře.

Kruh přátelský má muž a paní kroužek.

K hodině páté při šálečku kávy

a dobré bábovce si sdílí dámy

historky městské, kde kdo za kým chodí,

jak co se nosí, kterak spokojeni

jsou muži s jídly, kterak kvetou děti –

co muži večer vejdou v restauraci,

kde duše jejich rozvírají křídla

a v let se dají do širého světa:

co Rus teď dělá, jaké plány kuje,

co Prajz, s kým asi obmýšlí co začít,

co Francouz, jak se chová po výplatách,

jež dostal tenkrát od císaře pána.

I vzpomíná se, jak ten Napolion

jim duše děsil, Metternicha pomní,

a klípky mezi novinky se pletou,

leč obezřele, aby nestaly se

snad zřejmou známkou rebelského ducha.

Kouř při tom stoupá ze ctihodných dýmek

a topas piva mnohou chválu klidí,

a plyne čas – o desáté se zívne

a jde se domů... Svaté ticho v městě...

Na nebi hvězdy bdí a policajti

na tmavé zemi. Čas je ohlašován

pískáním mírným ponocného s věže...

A staré domy ponořené ve tmu

dýchají poklidem a němým blahem....