SVATÁ CECILIE

Na varhany Cecilie

hraje písně svaté.

Za kalkanta chytila si

čírtě chundelaté.

Rajsky její písně znějí,

andílci kol září.

Lid je nadšen. I ten čertík

dobrácky se tváří.

Ale přijdou kasuisté;

„Co to myslíš, Santa,

že máš tady jakéhosi

čerta za kalkanta?

K službě Boží certissime

přípustné to není!

Tu má vše být čisté, svaté,

kolik pokolení.“

„Ovšem, pravda, zcela správně,

předůstojní páni!

Ale já těch jeho měchů

potřebuji k hraní.“

„Poslouchej, stroj dá se zřídit –

můžeš šlapat sama –“

„Ano? – Ach, to bude hezké –

hrát i noženkama!

Ale pak si, dobří páni,

přidám na tu krásu:

Pedály mi udělejte,

chci mít více basů!“

„Budiž! Ale s čertem vari.

Šlapej někdo z lidí!“

„Někdo? Z lidí? To tak snadné

pánům být se vidí?

Nestačí – zvlášť nyní – každý:

ten má hrb, ten břicho.

Náhle místo fortissima

zavládlo by ticho.“

„Tedy si vem andělíčka!

Nač ti chodit k čertům?“

„Ne, to ne, všech andělíčků

třeba k instrumentům!

Nechte mi již toho tady –

tak to bylo vždycky.

Duch i nízkou sílu mění

v chorál harmonický.“

Andělé i panna hrají,

rajská hudba šumí,

lidé pějí, rarach šlape –

dělá, co kdo umí.

A Pán praví: „Zcela dobře!

k měchům stačí běsi.

Pozor jen, by nesáhli vám

také na klávesy.“