Svatá Dorothea.

Meč kat už třímal. – Urychlila chůzi,

jak ženichu by spěla do náručí.

Přes luhy sněžné mrazný vítr skučí,

lid vzdychá, pláče, tuše smrti hrůzy. – –

S úsměvem hledíc v zasmušilá lada:

„Ó patřte,“ vece mučednice mladá –

„jak naše země nevlídná a pustá! –

Ó jak se těším, že má noha spěje

v ty kraje, věčné kde se jaro směje,

van libodechý věčně v skráně vane,

lilije sněžná s vonnou růží plane, –

a hložím cesta žití nezarůstá!“ –

„Panenko něžná, prosím za kytičku

z tvých rajských sadů,“ – pase zraky v líčku

Teofil, rhetor posměšně jí vece. – –

„Košíček jablek, libo-li z těch stromů,

mně z elesia račiž přidat k tomu –

Tak skromné prosby neoslyšíš přece!“ –

A Dorothea hlasem přelahodným

k jinochu praví: „Dar ten pošlu tobě,

ó jen se přičiň, státi se ho hodným!“

A od modlitby po kratinké době

když vstala, vidí hocha spanilého,

an v ruce uzlík drží sněhobílý,

jí k líci jasné pokorně se chýlí;

„Zde dárek nesu od ženicha tvého.“

Pohledla k nebi. – Ó kdož zbádá, poví,

ký pocit blaha slova v ústa vkládal:

„Ó k Teofilu pospěš, rhetorovi,

že dárek sýlám, o který mne žádal.“

Meč zářný blýsknul, něžná hlava sklesla,

však zářnější se k nebi duše vznesla.

Ve společnosti rozmařilých druhů

Teofil vtipů rolničkami zvoní:

„Co chvíle čekám, jak mi půjdou k duhu

jablíčka rajská, a jak růže voní

z niv elisejských, jež mně roztomilá

ústečka dívčí poslat přislíbila.

Ó nesmějte se! Snad se kdesi v mraku

můj dárek zpozdil, aneb bouře vina,

že viseti mi zůstal na oblaku. – – –

V tom chlapec vešel – Teofilu kyna

podává stranou uzlík sněhobílý. –

Tři jablíčka v něm a tři růže byly.

Na krásných plodech, libodechém kvítí

nemůže rhetor smyslů nasytiti.

Jak divotvornou by jej táhly mocí,

je líbá, o nich za dne přemýšlí,

a v snění luzném k nim se vine v noci.

„Té vlasti prahnu, kde ty plody zrají“ –

užaslých druhů bujné hlasy tiší –

Teofil křesťan! – Caesarea slyší –

Jsem křesťan! svědčí, kdy se soudci ptají

a brzy cestou, sněžné přes závěje

do vlasti, kde tak čarné plody pučí,

jak Dorothea v hlučném davu spěje,

by dárkyni své padl do náručí.