SVATÁ FRANTIŠKA V CAMPAGNI

Jak zšedla modrá dálava,

jak campagna je sirá!

Jaká to těžká únava

do vysoka i šíra!

Kde kručinek je kadeřavé zlato,

kde růžová je vřesu louka?

Kde rozložené na řasnato

vějíře kapradin?

Ah, šeď a stín,

a jilmů kmen

v nich straší jen

a divoký pták houká...

Toť známe vše, toť nenové,

takové půldne lednové!

A nepřišly jsme také sem

za zábavou a s výletem,

než proto jen, že v klášteře

je také třeba večeře

a pod ni kousek chrastí...

Však přec – tak smutný dnes je svět,

že bolestno i pohledět,

že bolestno je postát chvíli

a slyšet, jak ten vítr kvílí,

jak z dálky v dál jde jeho sten,

jak úzkost svou lká beze změn –

že mohl by i bědných žen

ubohé srdce zmásti!

Ba, škoda poslouchat a stát.

Raději spěšme nasbírat,

proč přišly jsme! – Či také snad,

že v klášteře je větší chlad,

že ještě víc tam čiší z cel,

a že byl skoro rád

i oslík náš, když vyjížděl

ze chmurných našich vrat?

To známe též, to nové není.

Na to jsme zvykly v ponížení:

Chudoba, paní velebná,

je v zimě též míň úsměvná –

Však přece jen, – tak mnohý den

je celý příliš rozteskněn

a smutno je v něm žíti,

což snad i osel cítí...

Ach, čtverák náš! Snad o tom snil,

jak cestou po campagni

by suchý bodlák uchytil –

Arci, ni bodlák není dnes

jak v den, kdy hlavu hrdě nes

a růžový květ na ní!

Však – oslovský to praví cit –

i ve zvětralé tkáni

by mohlo ještě něco zbýt,

co stojí za hýkání!

Ne, milý osle, nezbylo!

Jen pokušení vábilo.

To známe též, to nové není.

A stát, jak ty, za balvany

tak zježený a zklamaný,

je trapné zahanbení –

My, Francesčiny sestřičky,

jsme zamítly svět celičký,

my vzdaly jsme se navždy všeho

pro Spasitele chudobného,

pro Božské lásky opojení,

pro první věčna políbení,

pro svatou radost Jeho –

Však jest to, Pane, mnoho: chtít

u ohýnka se posadit,

když v ruce tolik zebe?

I Petr Tvůj se zhříval tak,

jenom že při tom, nebožák,

v slabosti zapřel Tebe!

Ne, zapřít ne! Ni před tím světem,

ni v koutku srdce ne!

Jenom že v tluku mnohaletém

to srdce někdy ochabne

a v takovéto chvíli šedé

tesknoty zapřít nedovede;

že potěchy pak zachce se mu –

Ty rozumíš přec, Pane, všemu –

i tomu srdci zmatenému,

jež neví samo, co by chtělo.

Hle, bolestně se rozechvělo

pro pouhé nic: že v campagni

se vítr dnes tak rozhání,

že dotírá se do všech žil,

že rodí se v něm žízeň zlá –

a duše hned je vyprahlá

jak země, již on zpustošil –

To víme též. Však nevíme,

jakou to žízní trpíme,

co přinésti by mohlo lék

srdci tvých nuzných děveček...

Tož prosíme jen: Nesuď, Pane,

když v duši, trýzní ožehané,

když v srdci, jež je přec jen hlína,

zas jakés touhy květ se vzpíná,

když po rose své volá prach...

Tys také volal na sotnách,

Tvůj svatý ret svým „žízním“ lkal;

víme, byl větší ten Tvůj žal,

o tolik větší, oč Ty sám –

Však odpusť, ulev, přispěj nám! –

„Neslyšíš, matko, větrů sten?“

„Odkud a kam to táhnou jen?“

„Co nesou tuch, co nesou změn!“

„AIe jak tlačí a suší!“

„Zdá se, že tělo i duši!“

Tak ke Francesce sester pět

dnes mluví na campagni.

A její hlava – kolik běd

již složilo se na ni! –

a její ruce pomocné

i srdce, láskou nemocné,

se k tiché prosbě sklání.

Co modlila se v pokoře,

že vítr ustal chvíli?

Co vyprosila nahoře,

že slunka záblesk bílý

sem zapadl tak znenadání

a vykouzlil zde na campagni

ostrůvek stříbrný v šedivém moři?

Hle, brilanty v něm všecko hoří,

i oslíkovy šediny

i suchý vřes a tráva.

A černý jilm, jenž jediný

a holý vždy tu stává,

kde vzal té révy ratolest,

jenž k větvím se mu vzpíná?

Zda zázrak to, či pekla lest?

Ve jménu Otce i Syna!

A hle – na révě opadalé

pět rudých hroznů nenadále

tak opojně se stkví!

„Nuž, berte, děti, trhejte!

Kristovu lásku poznejte

vždy stejně něžnou! Ať vás zkojí

v těla i duše trapném znoji

to svaté tajemství!“

Ne, teď se žádná neleká.

Však Franceska jen pokleká

a jilmu staré větve černé

jí ukazují dřevo věrné

a pět ran Syna Člověka.