Svatá místa.

Čím při psaní těch vzpomínek

má duše toužebně se chvěla,

to kdysi v pěkné hodince

máť stařičká mi vyprávěla.

Já stěsnal jsem to v řádky jen,

než, jako s kvítí ptáče v letu

lesk rosy stírá, tak i já

pel setřel jsem s těch vonných květů.

Leč v Poesie velechrám

kdo nádhernou jen vcházíš branou,

ne ukrytými vrátky též,

ten odlož tyto řádky stranou!

Dlím v tiché síni sám a sám

má duše plna snění,

i kloním hlavu, naslouchám

svých ňader rozvlnění;

ký divný je to z dálky vzkaz,

jak prostomilé zvěsti –

hle, domov můj mě vítá zas

a v něm mé dětské štěstí.

Už s návrší se rozhlížím,

les pozdravem mi kývá,

a na vítanou, vím to, vím,

pták popěvky už zpívá,

a bujný ručej, synek hor,

po skalním pádě pleci

chce, vzdorným svahům na úkor,

též v ústrety mi téci.

Výš z horstva pěkný vršek vstal,

svém na temeni bouček

jak švarný šohaj, jenž si dal

per zdobu za klobouček;

hle, zvedá hlavu, zírá ven –

i povzdechlo si mlází,

že slunko po tom boučku jen

svým zlatým okem hází. –

Jak líbezno a milo tak,

jak všude čarokrásně!

Zde vánku dech a slunka zrak

své věčné kouzlí básně;

zde motýl pestřej’ přioděn,

zde nebe jasněj’ září –

toť píseň, kterou Bůh co den

do květných líbá tváří. –

Zde brávník, skalní samotář,

skryt mechem lká a teskne,

když bohatá se v poli jař

jak zlaté moře leskne;

zde šepce nebe v šíř i dál

hvězd září zkazku hebkou,

jak anděl, perutě když vzpial

děťátka nad kolébkou.

Zde dřímá krása na listech

a v poupatech se třese,

ó nerušte jí v sladkých snech,

až sama rozvije se;

teď skryl ji rozbujelý keř,

leč přijdou milé doby,

v nichž stráň i luh i hvozdů šeř

vnad kouzlem přiozdobí. –

Z těch luhů jaro na peruť

stkvost sbírá stále nový,

když vřesem věnčí skalnou hruď

a květy sype v křoví;

zde všecko ladněj’, horoucněj’

v hloub truchlé duše zírá,

a vzpomínek mých let a rej

pel útěchy zde sbírá.

Ó myšlenky mé, stůjte přec

u horských těchto věnců;

jeť srdce mé jak květná klec,

v níž na sta zpívá ptenců;

ti touží štěstím dávných chvil

svá přizdobiti křídla,

a duch by rád se osvěžil

u svého písní zřídla. –

Hle, tam mi od úpatí skal

vstříc zlaté oko svitlo...

Toť mlýnský splav! Dnes plášť si vzal,

jejž slunce v dar mu skytlo;

viz, skvostný pláště toho nach

a řásný okraj vlečky,

již zroubily mu po stranách

ty drobné oblázečky! –

Blíž splavu starodávný mlýn

v lip ladném věnci leží,

část skalinám se tulí v klín,

část na lučinu běží;

v mlýn křišťálový kvapí zdroj

a na lopatky skáče,

až hřídel oděn v mechu kroj,

si naříká a pláče.

Do mlýna, vršku přes ohyb,

je cesta pískem kryta,

jí v prostřed do mohutných lip

dvě písmena jsou vryta:

k J zdobně přidružené F

a nad tím srdce dvojí,

ač stromu rozbujená krev

vše téměř v celek pojí. –

Ztad vede cesta v šumnou mláz,

drozd pláče zde i jásá,

z vod jelec vyšvihne se v ráz

a s ploutví opál střásá;

dál za potokem luka, sad

a kypré boky strání,

jež mají u pat smrčků řad

a věnec bříz kol skrání.

Při mlýně jasmín, šeřík, bez

i růže syté vůní,

a na záprsni s kočkou pes –

druh s družkou – na výsluní;

na střeše holub tam i sem

hrd peřím pyšně kráčí

a přitlumeným vrkotem

svou paní volat ráčí.

Uprostřed sadu kyprý stkvost:

štěp, zkvetlé větve kloní,

v něm slavík, vzácný kraje host,

déšť perel z hrdla roní,

a v besídku z rév opodál

svit úlisný se šerá...

zde štíhlý jun kdys sedával

a mlynářova dcera.

Čím zářil asi jejich zor,

když z rána od „Ochoze“

sběh’ srnec, pobloudilec hor,

a švižnou ručest v noze

prch’, spatřiv děvče, jako pták,

ba studem hlavu schýlil,

že její velký, srnčí zrak

mu cestu k družce zmýlil.

Proč s dětmi v houšť když spěl ten rek,

a dívčina je zřela,

svou hlavu plnou pohádek

si o dlaň podepřela?

Proč soustrast nesla očí zář

té mladé srnčí paní?

Proč slzy vyhrkly jí v tvář

při kůzlat blekotání?

Nač myslil jonák, děvče nač,

když růže pučet chtěla?

když šeřík kvet’ a drobná ptač

stesk ňader svých jim pěla?

Proč děvče zatajilo dech

při žežulčině kuku?

Proč vzdech chvěl se jí na ústech?

proč k srdci tiskla ruku? –

Kol říčky plno ostružin

a hojně lísek stojí,

k nim úzká lávka do vršin

a při té mádlo dvojí;

zde stáli často ona, on

při ptactva jarním pění,

a litovali proudu ston,

jenž nemoh’ přes kamení.

Co hovoříval tenkrát as

hoch mlynářově dceři,

kdy srdce obou vzplálo v jas

jak slunce v růží keři?

co, když trhali z ořešin

a z květů na klokočí?

čím její hlas byl rozechvín?

co děly jeho oči?

Ký šept, když do ucha jí řek’,

že u bezu v tom vázku

pár kropenatých vajíček

je v hnízdě sedmihlásků?

Jak velký nález, spěš, ó spěš!

a k bezu létli v skoku,

ač měli sedmihlásky též

už v srdci přes půl roku. –

Hle sadem kvapí; skryti jsou

snad modrým květem bezu,

či jasmínovou besídkou

či keřem zimolezu?..

Stůj, písni, sic tvůj stopný cval

víc travou zašelestí

a poleká je; ať sní dál...

ó nerušme jich v štěstí! –

A jaký chvat to byl a ruch,

kdy mraky v horách skryty

sníh třásly na úboč a luh

jak diamantů třpyty

a ti dva s líčkem prokvetlým

a přikloněných skrání,

pod ojíněným olšovím

se dali do klouzání!

Tu zářilo to ze všech cest,

vše plno bylo stkvostů,

strom milliony drobných hvězd

měl v spleti letorostů,

a výš-li jonák ruku vztáh’,

kde jimi větve kvetly,

hned jak světlušky v křovinách

jim k mladým hlavám slétly. –

Rád znal bych oněch lidí sen,

jich srdcí zlatou včelu,

když nebem jarní spěchal den,

nach růži tiskna k čelu;

když hájem šli si na ústret,

by v cudném líce rdění

bral písně sobě ze rtů ret

u vroucném políbení.

Rád jejich písní zvuk bych znal,

jich očí jasná světla,

smích dívčiny, když poblíž skal

vzkaz žárlivosti četla,

jejž říci hoch se ostýchal,

leč výčetnými slovy

na cestu švižným proutkem psal,

než utulil se v křoví.

Jich družné kroky znal bych rád,

co v luhu jich, co v mlází,

co má jich stráň, co má jich sad,

co na splavné jich hrázi;

co zasypáno v písku jich,

co v horském mechu skryto, –

zdob množství věru vzal bych z nich

pro prosté řádky tyto.

I hledám je v těch samotách

i v mlýně, buk jejž halí,

a líbám zpráchnivělý práh

i kámen vyvětralý;

vždyť ze slov juna zavátých

a z dívky chůze zdobné

keř bujný v duši se mi zdvih’

a nese písně drobné.

Jich očí smavý hledám jas,

jímž v poli zrály klasy...

kde slavíkem teď pěje zas

duch jejich lásky asi?

To Bůh ví, já však pro věk svůj

v tom ráji chtěl bych státi;

vždyť junák ten – byl otec můj,

a děvče – moje máti!