SVATÁ NOC

Je tichá noc, je stříbrnou mhou tkána.

Dva vzdorné proti sobě leží tábory;

jsou hesla stráží vzájem vyvolána,

čest zbraní byla vzdána,

se stanů vlají Mocí prapory.

Kraj v prostřed sněhu prostřen hermelínem,

jak Výsost královskou by vyčkával;

sta perel rozjiskřilo jeho klínem

a jako kouzla kynem

sen čarovný sem od výsostí vlál!

Zpěv jásotný se s hůry k zemi níží,

z bran nebes andělů jdou zástupy,

a jak se chorovod jich kraji blíží,

zřít, sladkou nesou tíži,

Bůh – děťátko, jež v jeslích tiše spí.

„Ej, Lásko, Lásko“, pějí, „sstoupej k zemi,

ej, znova světu všemu zroď se, zroď!

ať vzeplá pod Tvými zas perutěmi

a hoří věky všemi,

ej, oheň milosti v něj žhoucí vhoď!

Ať sláva Tobě věčně na výsosti

a na zemi zas dobrým lidem mír,

dej rozkvést srdcím hněvným do lidskosti,

ať jsou zas bratři prostí,

Svou duhu zářnou vzepni nad vesmír!“

A v hymnu jejich vzcházel den. Ó blahý!

Dech Boží všemi srdci žhoucí táh’;

zbraň padla z rukou, jako brat je drahý,

kdo dřív si byli vrahy.

A duha plála v nebes výšinách.

„Buď sláva Tobě, Lásko, na výsosti

a na zemi nám mír“, jich hřímal ples,

„dej srdcím našim rozkvést do lidskosti,

ať jsme si bratři prostí!“ – – –

a v pole krvavá se v slzách pokoj nes’.