SVATÁ OTYLÝKA.

Nevím, co to stihlo

myho milyho?

Pomátl se na rozomo?

Oko boli ho?

Z konca návsi jož se jindá

ščořel z daleka –

a včel, dež se potkat máme,

hajde otěká.

Jindová jož na pul mile

na mně kévával,

dnes šil zrovna vedlivá mě,

a mě nepoznal.

Chodák slepé, co pak mo to

spadlo do oči?

Mně se žalem pro mrzáčka

srce rozskoči.

O Brahovic za dědinó

stoji kaplečka,

tam přebévá divotvorná

moja vězdička.

To máš, svatá Otyléčko,

svičko pod obraz,

protře oče Vincko mymo,

ať mě pozná zas.

To máš, svatá Otyléčko,

svičko fontovó,

rožni světlo, ať mně chodák

vize poznovo.

Ale Svatá od oltářa

hlavó otáči:

„Jeho oče só jak rysi,

on má – bohači! –“

„Ale nic si, baroško má,

z teho nedělé,

šak on ešče ani s drohó

néni v kostele!“