Svatá pravda.

Vše koupil jí, co na očích jí viděl,

a sám to přines, aniž by se styděl.

Teď právě módní šat jí nese

a na dík její srdce se mu třese.

Však paní, zkoumavši to chvilku,

naň spustí hlučnou vyřídilku:

„Tvůj nevkus, věru nemá žádných hranic,

vždy volíš to, co nestojí už za nic!“

Dík takový – jakž by ho nedopálil?

„„Máš pravdu!““ – on hned ženu chválil –

„„už tenkrát jsem tak hloupý byl,

když jsem si – tebe vyvolil!““