SVATÁ RITA Z KASSIE
Tichý klášter. V chudých celách
sotva kdo dnes dřímá.
Vrátily se, plny štěstí,
starší sestry z Říma.
Vypravují. Zrak jim hoří.
Každé slovo stéká
jako balsam v srdce družek.
Jich ta radost čeká.
Půjdou všecky. Jitřenkou jim
myšlenka ta svítá.
Smutná ze své poustevničky
přišla dnes i Rita.
„Matko, matko, kéž i já bych
na tu pout jít směla,
svaté prahy apoštolské,
slávu církve zřela,
hroby Božích mučedníků
v slzách zulíbala,
žíznivé své duši rosy
rajské napít dala...“
„Vzmuž se, dítě milované!
Vím to, jak jsi zbožná,
ale rána na tvém čele...
ne, to není možná.“
Ach ta rána! Divná rána!
Kristus dal ji Ritě.
K jeho kříži vinula se
vždy tak křečovitě,
až trn koruny ji zranil.
Hrozná odtud rána
zeje v čele, stále horší.
Divná milost Pána!
Kane na tvář hnis... ach, ano,
co as Rita zkusí!
Jsme jen lidé. I ty sestry
pohled ten si hnusí.
Rita trpí. Osaměle
tráví smutné žití.
Ne, tu ovšem možno není
do světa tak jíti.
„AIe, Pane, jest to mnoho,
touha-li tam letí?
Vždyť tam svatý Otec volal
všecky svoje děti.
Jest to pro mne příliš mnoho?
Nuž, staň vůle Tvá se!“
V poustevně své Rita sama
v slzách rozplývá se.
Potom rukou odhodlanou
přetře ránu čela –
Ach – je možno tolik lásky?
V div by doufat směla?
Ale ano! Je to pravda!
Kam se rána děla?
Čisté, bílé, hladké svítí
čelo pod loktuší. –
Se sestrami Rita na pout
s rozkvetlou jde duší.
Líbá prahy apoštolské,
uctí svatých kosti,
v srdce jako včelka sbírá
milost za milostí.
Modlí se za církev celou,
zvlášť za kraj svůj milý,
aby se tam duše všecky
v Kristu oblažily,
za sestřičky, za převorku,
za svůj klášter prosí –
pro sebe jen za svou lásku,
kterou v srdci nosí.
Se sestrami pak se vrací.
A ta láska, zdá se,
větší jest dle vůle Boží,
ale v staré kráse,
neboť doma – zas ta divná
rána otvírá se!
Milost větší je v té ráně,
obět Bohu libá.
Zůstane, až v smrti Pán ji
s toho čela slíbá. – –
Svatá Rito, my tu tvoji
divnou ránu známe,
ba nám zdá se, svatá Rito,
že ji sami máme.
Má ji každý, kdo chce býti
věrný Krista Pána.
Je to milost. Ale u nás
je to též zlá rána.
Víš ty, milá svatá Rito,
že je u nás zvykem,
s hnusem hledět na každého,
kdo jest katolíkem?
V ošklivosti být u bratří,
jak to duši hněte!
Rána, za niž stydíme se
po křesťanském světě.
Komu to jen vysvětlovat,
komu požalovat?
Ne, tu ránu bude nejlíp
všemu světu schovat. –
Nuž, jak divem scelila se!
My ji necítili.
Byli jsme tam bratři bratřím
nesčetným tak milí.
Scelila se v krásném Římě.
Ach, vy blahé chvíle!
srdce květ a duch byl oheň,
čelo hrdé, bílé.
Doma však – zas otvírá se. –
Ne, jí nechcem skrýti!
Vždyť sám bolů král, Pán Ježíš,
ráčil nám ji vrýti.
Bude to jen milost větší,
milost nekonečná.
Ponesem ji s vůlí Boží
třebas na práh Věčna.