SVATÁ RUS

Porodí cos velká doba,

ministři jsou zadumaní.

Kordony bdí na ulicích,

policisti za kočáry...

Přišla doba: netopýři

slétají se, vyplašeni.

Pochodeň jen trochu zdvihnout!

Jen v tmu noční pumu hodit...

Osvědčení milostníci,

obezřetní maršálové,

biskupové svatých církví

slézají se kolem dvora.

Synody ví prokurátor:

Dějiny už budou dělat

nemluvňata, studentíci,

tovární ta černá lůza...

Milostníci osvědčení

cítí praskot svory říše.

Ale to jen vzbouzí lítost,

divný pocit pří šampaňském...

Finsko... trochu pevněj spoutat...

Polákům dát knutu cítit...

S mužíky se nesmí hnouti,

s měšťáky, ni se Sibiří...

Z továren jdou smutné stíny,

z universit bledí hoši...

Nikdo neví, co se stane:

reformní je slavná doba.

Horečné jich zraky svítí

v předvečer dne, jenž má vzejít.

Ruce klnouce chtí ztichnout,

v prostřed rozvratnych svých plánů...

Dneska ne, však zítra, zítra...

Slavné přijdou manifesty,

slavné, carské pergameny,

slavná slova. – Ale skutky?

Nuže... Což se nehne s ničím?

Jenom zákon vztyčen bídným,

těm, co klnou, posmívají

asijské se temné Rusi...

Sestřílet tu mladou vzpouru

na krvavý chodník auly.

Sestřílet ty mladé stíny,

jež řvou po vzduchu a světle...

Nehnulo se s ničím, s ničím...

Jenom Zákony jsou svaté.

Zákony jsou chudé duchem

pro mocné a utlačené. –

Teď ví svět, kam nesmí světlo

a kde volno netopýrům...

Car už ví, kde odpor doutná,

car už ví, jak vzpouru potřít...

Ministři se usmívají...

Jen když chvíli bude ticho...

Následníka oslík vozí

na nábřeží před palácem...

Car se modlí, Divotvorce,

synody i prokurátor,

mužíci i izvoščíci,

národ před ikonou v prachu...

Nehnulo se s ničím, s ničím...

Ale hrůzné, smutné gesto

výstražný svůj signál vrhá

přes obrovský prostor Říše...