Svatá svatba.

Pojď, milenko, tam na horu,

kde slunéčko nám blíže,

to knězem bude milosti

a ruce naše svíže.

I šli na horu pospolu

a líbali se v líce.

Ach on je synem rychtáře

a ona – poběhlice.

I vešli v bílou kapličku

a klekli u oltáře

a modlili se v objetí

a líbali se v tváře.

Jim slunko bylo páterem,

paprslek štolou zlatou

a panna Marja družičkou,

i svatbu měli svatou.

A když byl obřad vykonán

a páter v sakristii,

svlék’ talar a pak za horou

ve černém rouchu mijí.

Šli dolů s ptačí muzikou,

však sladší chvěla tělem –

To „svatá“ svatba před bohem

a svědkem spasitelem.

A tamta svatba, co měl pak

s bohatou dcerkou tady,

to svatba byla před lidmi.

Tak hyne život mladý!