SVATÁ ZEMĚ.

Nebylo proň slunce záře,

nebylo proň ptáků pění,

ani stromů šelestění,

ani úsměv květů v jaře,

ani úsměv lidské tváře.

Věčně také v světa lůně

spasení se nenarodí,

pro toho, kdo stín jak chodí

mezi stíny bez výsluně,

pro toho, jenž srdcem stůně.

Sprchnul paprsk záře zlaté

jako v žalář padá mříží:

„Odlehčím já vaší tíži,

okovy vám budou sňaté,

dám vám poklid v zemi svaté.“

Roztálo mu slovy těmi

srdce, z jara led jak jihne

s poledne, když vítr tíhne

a jak ptáče s perutěmi

vyšel poutník k Svaté zemi.

Přešel doly, přešel hory,

přejel i to moře dálné,

neoddechnul v poušti palné,

dokud Jordán v svitu zory

neovlažil rety chory.

V Getsemanu hlavu níží,

na Golgatě slzy roní,

k svatému se hrobu kloní,

vzpíná ruce k svatu kříži,

ale v srdci balvan tíží.

Přešel zase pouště lemy,

proplul moře poutník chorý,

přešel doly, přešel hory,

pták s chromými perutěmi

do rodné se vrací zemi.

Komu jste to otvírali?

„Já to, poutník z Palestiny,

Jordán smývá hříšných viny,

ale já se vracím z dáli,

abyste mne pochovali.“

Sprchnul paprsk záře zlaté

na hrob jarních větví mříží:

„Odlehčím já vaší tíži,

okovy vám budou sňaté: –

v zemi siré – v zemi svaté!“