SVATÁ ZEMĚ.

Jdou dnové všední. Za jedním druhý jde,

za druhým třetí, bezbarví, šedí jsou,

jak zrnka máku ten i onen,

zdlouhaví, únavní, fádní k smrti.

A nikde povzlet, k životu nový vzruch,

a nikde jásot věštící novou zem,

a nikde, nikde vykoupení,

vyjetých kolejí bláto kolem.

A přece druhdy před lety chtěli jsme,

zem novou najít prameny čerstvých vod

a s manou stromů granátových,

s prozpěvy, šveholem bájných ptáků!

Kde láska měla choditi bez masky,

kde trvat věčně bez falše přátelství,

kde ctnost a síla bohatýrům

pravým být v kadeřích měly laurem;

kde měly věštců vidiny splnit se,

kde zpívat cit měl s orgií tonů všech,

kde mělo vzejít velké slunce,

splnění tužeb všech v moři světla!

Kam znikla asi čarovná tato zem?

Kam náhle jen se propadla tajemně?

My snili, její břeh již máme...

Nadarmo! Zmizela – poušť kol šedá!

A touha pouze po ní jak marný sen

se táhne myslí, prochvívá nervy nám,

ach, ona jesti! – Může píseň

vykouzlit z hlubin ji v nové žití?

Ó píseň, slovo! Zazní a zniká hned!

Snad štětec s dlátem silnější mohou být,

či pouze hudby sladká vlna

přiláká kouzlem svým k nám ji zpátky?

Až Columb šťastný budoucích lepších dnů

ji směle jednou pozdraví dílem svým,

kéž aspoň vzpomínku vzdá vřelou

zhynulým athletům Idealu!

Kéž aspoň v křiku jásavé radosti

se kosti naše zachvějí v hrobů tmách:

My chtěli totéž! Žel, jsme padli

v zápasu pro tebe, Svatá Země!