SVATÁ

Jest oltář naše stráň,

ty na něm moje Svatá.

Mé srdce, štědrá dlaň,

písně a něžná slova,

co jich jen láska chová,

položit’ na něj chvátá.

Sedmikrás roušku bílou,

– pro tebe, svoji milou! –

prostírám

sám

a kol tvých skrání

za tvé milování,

za nekonečnost tvých zraků

věneček viji máků.

Dokola, do šíra

kraj srdce otvírá,

když na svém stonku

tisíce modrých zpívá zvonků.

Fanfára slunce slavně-li vpadne,

všichni tu stojíme v kole:

nebe i slunce, stromy, pole

i srdce mé,

všichni tě věrně vzýváme,

do očí tvých se díváme,

zpíváme

prostě, oddaně vroucně – radost, žal –,

jak bůh dal.