Svatba.

Z Krkonošských hor se Labe

Vážně vyvalilo,

Trudně sobě dráhu dlabe

Až ku prorockému dubu,

Jenž se nehrozí věčnosti zubu.

Aj, tu se mu božstvo vyjevilo.

„Řeko, stůj!

Proč točíš tak na pravo tok svůj?“

Tak se ptalo.

Labe v odpověd mu dalo:

„Abych se žádným se nepotkalo.“

To když řeknulo,

Šumotem pěnným se zedmulo.

V tom od východu

Jilovatém po schodu

Přiletěla bystrá Orlice;

A když Labe uhlídala,

Dívčím studem na levo se dala.

„Řeko, stůj!

Proč vracíš tok svůj?

Sem se viň, zde ženich tvůj!

Růžolící Labe

Cestu sobě k své nevěstě dlabe.

Tys jeho, on budiž tvůj!“

Co když mladé Labe slyšelo,

Hned studem se zardělo –

Neboť se jemu zalíbila

Nelíbaná posud mladice,

Lepá Orlice;

A když slunce zapadalo,

Tito proudové se spojili,

Barvu jen, ne jestotu svou změnili,

Potom hlučnou svatbu strojili.

Všecko ku kvasu se hnalo

Z naší vlasti zdálené: –

Všecko Češi jen a Slované! –

Já tam také byl,

S nimi jed’ a s nimi pil;

A proč bych se za to styděl?

Vždyť to každý viděl,

Že mne – pozvali. –

Co mně ale nejdivnější bylo,

Jest, že když se hovořilo –

Ač se zdálo, jakoby se neznali –

Všickni sobě rozuměli;

A předc jako tyto řeky

Spojiti se nehleděli,

Aby skrze věčné věky

Valili se jarně, jistě, mile –

V jedné síle! –