SVATBA LESA.

Jeli jsme za Přimdu k hranicím

lesními cestami z jara,

staleté jedle nám kynuly,

v údolích třásla se pára.

Mlhy se valily od hradu,

loupežných rytířů hnízda,

vítr kde zčernalým cimbuřím

za nocí podzimních hvízdá.

Lovecký zámek se vyhoupl

před zraky našimi náhle,

tišinou lesů se rozléhal

štěkot psů honicích táhle.

Stáli jsme u cíle. S návrší

do dálky těkaly zraky,

kde lesy ve chmurné zeleni

kupí se kolem jak mraky.

Ve mžiku zdvihla se vichřice

s kotouči zlatého prachu,

zadula do štíhlých modřínů,

ztopených v jiskřivém nachu.

Svatební píseň to slyšel jsem,

lesů jež zazněla z hloubi,

dle ritu věčného přírody

šumavské hvozdy se snoubí.