SVATBA V SALCBURKU

Já v bílé jen vojenské khaki

běžel ti vstříc – tys napolo slečena taky.

Ať sebe víc důstojně každý z nás se tvářil,

v nás každý vlásek hrál, se usmíval a zářil,

a na peroně když expresní rychlík pískl,

druh druha v náruč jal, jej celoval a tiskl,

a sotva signál jen k výstupu z vlaku zazní,

s baťochy pádíme úprkem jako blázni –

břemena vlekouce, svá těžká srdce obě,

k malému oddechu alespoň v garderobě.

Jak skrýti polibek já chvatem nevěděl.

Jak dítě před ňadrem, já před tebou se chvěl,

co divou horečkou má celá duše bije –

mít již v Perthashof spuštěné žaluzie.

A když jsme tam vstoupili, aniž kdo „vítej!“ řekl,

druh k druhu v úžasu jak před monstrancí klekl,

jak děti nemocné my do pláče se dali,

pláč v očích, na rtech vzlyk, jsme se milovali.

Den pro nás nekončil, nám jitro nevzcházelo,

nás světla úžasem plnilo nahé tělo,

my s lože nesešli, nejedli, nežíznili,

než zhasl polibek, již o novém jsme snili.

Co spasmem omdlelou jsem na svém ňadru choval,

na lůžku supper, lunch nám sklepník servíroval.

Ať Traunštein bouřil, hřměl, ať Salcberk blýskal celý –

my neslyšeli nic, my pranic neviděli.

Štkal Domkirch klekání; fontán v Mirabell šuměl,

laškoval Glockenspiel, žádný z nás nerozuměl...

A jako v baladě my – bledých stínů dvé –

hledali v ambitech prstýnky cínové

v důkaz, že vešli jsme do manželského stavu –

na devadesát devět let – dle japonského mravu,

načež jsme obřadně s přísahou pozdě k ránu

hodili prsteny v Mirabell do fontánu.

A dnes, můj bože, dnes – šílíme nebo sníme?

My neznáme se již, my se již nezdravíme.