Svatba.

Hrabě Pulkava měl dceru roztomilou,

Všemi sedmera krásotek ozdobenou,

Třikrát pět

Počítala let,

Očka co trnky v hlavě jí hrály,

Usta co růže se smály.

Slečénku tu na hradě bystrý hoch

Těšíval, jen kde ji spatřiti moh;

Již ode mládi

Se vídali rádi,

Milost se ujímala potajmo, potajmo.

Hrabě Pulkava k své dceři jednoho dne

Laskavě mluviti takto se jme:

„Těš se, dceruško má!

Slavného Čenka

Z Chejna jsi ženka,

Svatbu slavíme za tejden.“

Slečénka ta kvílí celých sedm dní;

Hoch Zděnko se trápí celých sedm dní:

A když se rozvíjelo

Osmého dne

Jitro, zaplesalo

Na hradu vše,

Jen Zděnko a dívka se souží.

Aj, ženich na bujném koníku jede,

Družbu s sebou veselého vede.

Hosti se scházejí,

Hudby rozléhají,

Kněz na se ornat obláčí.

Ženušku s mužem kněz bezděky spial,

Bezděky dlouhé žehnání jim dal;

Darmo plesání

Bez milování

Hlučně se táhne po síních.

„Zděnko, čilý ty panoši, nalej!

Hostům dobrého vína podej.

Hudby nestůjte, –

Vesele kolujte!

Píte ženušce na štěstí!“

Dí Pulkava. Zděnko hned černooké

Nevěstě v radosti podá divoké

Číši: – mu na zdraví

Dívka připíjí;

Dívce on na zdraví

Číši dopíjí,

Připíjí – dopíjí – žalostně.

„Co, hudbaři! hudba tak smutně zní,

Proč tak uspánlivě hláholí?

Honem veselejší,

Rychlejší!

Dnešně nám hrejte svatební,

Jindy si hučte pohřební.“

A hudba, a hudba jen smutně zní,

Nevěsta klesá na zem v rozděšení:

„Což nic nevidíte?

Což nic nevidíte?

Tamto“ – na hudbaře prsty pokyvne.

Všech oči v obdivu hrozném hledí –

Kamkoli hlednou – nic nevidí –

„Ven – což nevidíte?

Smrt za hudbaři státi,

Tam – tamto na housle ji hráti?“

A hudba a hudba jen smutněji zní;

Všickni hledí; ale nic nevidí.

Čelo divčině vlhne,

A srdce tuhne,

Zděnko na dívku se kácí.