Svaté pokušení.

OH, BÍLÁ hostie má příliš svůdný lesk

a záře kalicha rty činí lačnými!

Znám slávu gotiky, když z drahocenných desk

kněz PÍSMO předčítá za mraky vonnými.

Však ty, jenž mučen byl’s a nerouhal se králům,

ty, jenž byl’s poplván a neproklínal luzu

a vzdechem posledním snad ještě odpouštěl,

CIZINČE vzdálený mým radostem i žalům,

jenž zjeven v paláci mém rozléval bys hrůzu,

o pro mě TRPĚLIVÝ zbytečně jsi mřel!

Svůj thyrsus divoký já nezaměním PANE

za metlu askese a cesty trním stlané.

Ve tmavém vlasu mém, hle, růží visí krev

a víno divé lásky liju číší stem.

Já pro tvé chrámy, PANE, příliš zpupný jsem.

V mém království dnes šílí bacchantický zpěv,

pro příval polibků já nemám kdy ku pláči,

spletená těla naše k rozkoši se stáčí,

hlas připozděné doby nechci, aby zněl.

Pak ať juž připlazí se NÚDA, SMUTEK, ŽEL!