Svaté zvíře.

Dvé věštců mladých, bohům zasvěcených,

dlí v dumách při paprscích svaté luny;

zář, plodná proroctvími, do vln sklenných

v Nil věčný pátrat mocně vábí juny.

Ta hloub teď průzračna, teď mluví divy;

v ní tajemství snad v jasnou věsť se vtělí,

z ní věštců zrak snad vyzří náruživý,

co němá vůle bohů mlčky velí.

Neb ve svatyně hluché nitře temném

hněv bohů vnuknul bdělých kněží víře,

žeť božství málo ctěno v zjevu zemném,

že chybí v chrámě svaté, božské zvíře.

Jal úžas, jala hrůza duši kněží,

i zpytují, čí pocta v chrámě chybí,

kde čtvernohých i letců tolik střeží;

ký tvor as bohům nad ty všecky libý?

Tu vytržený plápol horování

dva mládce nadchnul; vyšli na výzkumy

v noc věstnou při posvátném luny plání,

i vhroužili se v modlitby a dumy.

Sem předtucha je mocná vedla k Nilu.

Tu v jasných vlnách lesklý kapr plová,

a snítka s dlouhým trnem tkví mu v týlu,

krev z rány se mu prýští purpurová.

„Hle“, věštec praví v zbožném ustrnutí,

„hle ryba ve svém němém utrpení,

jak muka svoje snáší bez hlesnutí, –

zdaž ona v očích bohů svatou není?“

To děl, když jako střela od lučiště

cos kmitlo s břehu do vln, plujíc čile;

to připlavil se rejsek z rákosiště

a rybě na hřbet skočil potměšile.

A v týl jí sedl, zaťal v její skráni

své drobné drápky v nelítostné zlobě,

až tlamkou ostrozubou k pochutnání

jí vykousal a vyssál oči obě.

Zas ani hlásku ryba nevydala,

však sladký výděs prochvěl oba juny!

Zdeť svatost mučednická, dokonalá

jim ozářena božským světlem luny!

Tož spěli k veleknězi s věstnou tuchou,

žeť svatou němá trpělivost rybí;

svou víru zjevili mu prostoduchou,

žeť ryba svatý tvor, jenž v chrámě chybí.

A velekněz se zavřel v chrámu nitru,

tam s nejstaršími kněžími se radí;

pak modlili se celou noc až k jitru,

a modlili se venku věštci mladí.

Když vstalo slunce v lesku božské krásy,

tu rozhrnuly opony se zlaté,

i vyšel z chrámu noční sbor a hlásí:

„Ne ryba, rejsek jest to zvíře svaté!

„Ať hasnou oči, jimiž trpná chátra

chce světlo zřít, jež blaží vyvolence!

Kdo nevidí, víc věří, méně pátrá;

jen v temnu strádat učme oslepence!

„Tvor nízký, dav, ať k světlu práva nemá!

Však rejsek, který oči vyhlodává,

jež opovážně zvedla ryba němá,

ten budiž veleben, a jemu sláva!“

A mladí věštci sklonili svá čela,

jak němí, slepí, tupí pozemšťané;

zvěst slavná po krajích se rozletěla,

a svaté zvíře ctili Egypťané.