SVATEBNÍ CESTA.

Za jasných oblaků

sedali do vlaku,

na hoře, na důle

srovnali škatule,

v jizbě pak šílené

nad lány zelené,

nad smrky, nad duby

létli jak holubi,

nesli se po stráni

jako dva havrani

a potom funěli

tmavými tunely,

k sobě se shýbali,

ruce si líbali.

Mýtinou na krátko

mihlo se srnčátko,

jahody do vlaku

zdvihalo děvčátko,

míjeli paláce

hrdé jak v pohádce,

paláce studené,

hlavy v nich znuděné,

shlédli, jak v chaloupce,

slimáčí škařoupce,

rodinka přebývá

štěstím se usmívá.

Alpy se týčily

do bílých mračen,

ledovce svítily –

každý byl nadšen –

vodopád hučel,

tisíc duh sršelo,

jak by jim v pozdrav

žehnání pršelo,

kostýlky s věžemi

dělaly kázání,

že už jsou růžemi

na věky svázáni.

Svět je jim zahradou

z prava i z leva –

oni v tom ráji jsou

Adam a Eva.

Dělníci na poli,

kravky i koně,

ptáček, co šveholí –

všecko je pro ně.

Podivný nový lid,

kroje i zpěvy –

(on ji chce poučit,

sám však moc neví.)

Tu hrad, tam ruina,

a tam už shasíná

v červáncích večera

zrcadlo jezera.

V moři se koupali,

lodí za houpali,

komárům z Benátek

dali svůj poplatek,

v gondole jezdili,

byli v San Marku,

švagrové koupili

skleněných dárků,

koupili bombony,

oranže, lahůdky,

tučnými obědy

zkazili žalůdky.

Zajeli – jako v let –

na chvilku do lázní,

(nádherou toalet

židovky poblázní),

nádražní lomozy

v řadách tu povozy,

kufry a škatule.

Spávali do vůle

po různých hotelích

na měkkých postelích.

Ach, jak jí blaženstvím

zaplálo líčko,

služky když: „Kulíbám,

milostpaničko!“

Tchýní a tchánovi

napsali pohledů,

(ona též přítelce,

aby se chlubila,

k závisti budila)

a také k posledu

v jezeře na Bledu

v kapli (dle pověstí)

zvonili na štěstí...

A když tak objeli

ten Boží svět,

rádi se vraceli

v hnízdo své zpět

(Na jaře bude v něm

holátko pět.

To bude krásnější

než celý svět.)