SVATEBNÍ CESTA.

Ó, jezera a moře, lesy, skály,

jichž hlavy sněžné v azuru se klenou,

zda nevděčnějších z těch, kdo přišli z dáli,

nad ty, kdo zvou se prvně mužem, ženou?

Před vámi stojí s hlavou zamyšlenou,

jak vaši krásu, dech by lačně ssáli,

pak polibek on vezme jí, pln chvály,

a dívati se – oba zapomenou.

A posléz – jihu zahrada že vonná?

Víc vůně vlas má, který splítá ona,

je nad žár sněhu nach, jenž v líc jí skočí.

Nad cypřiše vzrůst jeho, ňadra její

se kouzelněj než vlny moře chvějí,

a jezero hloub nemá jejích očí...