Svatební hody.

Byl král a ten, stroje svatbu svému synu,

Hostí mnoho sezval hlučnou na hostinu.

Když pak žádoucí té svatby přiblížil se den,

A vše bylo uchystáno, kvas byl připraven,

Tehdy král dí sluhům: „Na vše strany jděte,

A pozvaným mojim tato slova rcete:

Svatební již připraven je kvas,

Pojďte na hody – král na ně volá vás!“

I šli služebníci, jakž jim rozkaz dán;

Řekli, kde co komu měli díti:

Pozvaní však nechtěli přijíti. –

Zvěděv pak to, zarmoutil se pán.

Ale jiné ještě sluhy poslal k hostům král,

Jež byl na svatební hody syna svého zval.

A tak sluhům velel: „Jděte

A pozvaným rcete:

Aj, já připravil již oběd svůj;

Krmný dobytek je zbit a jaří voli,

Vše jest hotovo: nuž přijďte, komu koli

Milý jsem já, komu milý syn je můj!“

I šli sluzi volat hostí na svatební kvas:

Ale s nepořízenou se navrátili zas.

Jeden z pozvaných jim děl:

„Já koupil ves,

A třeba jest mi shlédnouti ji dnes;

Hleď, by král mne omluvena měl!“

Druhý zas,

Nechtě jíti na svatební kvas,

Tak se vymlouval:

„Patero mám spřežení volů koupených,

Třeba mi dnes jíti, bych dobře zkusil jich:

Nechť mne vymluvena má již král!“

A jiní nad to královy posly zjímali,

Je na potupu, na posměch mrzce vydali,

Ano, lidé zlotřilí,

Posléze je – ubili!

Uslyšev to král,

Velice se rozhněval;

Vojska svoje vyslal, zhubil vrahy ty,

Město jejich spálil, sídlo holoty.

Tehdy služebníkům vece král:

„Svatba má jest sice hotova,

Ti však, jež jsem na ni zval,

Nebyli jsou hodni stolu králova.

Protož na rozcestí vyjděte,

A kde koho najdete,

Na mou svatbu pozvete!“–

I šli sluzi na rozcestí mezi ploty,

A chudáky, živící se od žebroty,

Hluché, nevidomé,

Kulhavé i chromé,

Dobré i zlé zhromáždili na hostinu,

Na tu svatbu, již král strojil svému synu.

A když naplněno bylo večeřadlo

Hodovníky, vešel i král mezi ně

K hlučné hostině.

I hle, an tu na ně hledí,

Do oka mu padlo,

Že zde člověk sedí,

Který v svatební se roucho neoblekl.

Uzřev to král, jemu řekl:

„Kterak vešel jsi sem, příteli?

Kam se šaty svatební ti poděly,

Jimiž i tvé tělo

Přioděno býti mělo?“

Nevěda, co by tu říci směl,

Hodovník ten oněměl.

Tehdy služebníkům svým král káže prudce:

„Svažte jemu nohy, svažte ruce,

Vezměte ho,

Vrhněte ho

Do temností zevniterných na záhubu:

Tamť pláč bude a skřípení zubů!“

Na svatbu a na hody ty požehnané,

Do své Církve svaté i mne pozvals, Pane!

Tvojí pravdy chléb a milosti Tvé manna

Za pokrm mé duši rukou Tvou tu dána,

A předrahým vínem, vzácnou krví Tvojí,

Dobroty vší slastmi srdce mé se pojí.

A má duše bídná Tvojí lásky šatem,

Na hody ty oblečena při křtu svatém.

Nuže, dej a pomáhej mi, věčný Pane,

Ať Tvou láskou svatou srdce mé vždy plane,

A já za Tvým stolem ve svatebním šatě

Z milosti a pravdy Tvojí žiji svatě,

A po smrti smím v Tvém nebi patřiť na Tě.