SVATEBNÍ. (I.)

Dřív se mnou chodila jenom až k prahu,

na retu úsměv a v očích

lesk divný měla a rosnou vláhu,

a zlatých ve vrkočích

květina ode mne vadla;

já nešel rád,

jak mnohá slza tu padla

na její ruce,

ty bílé ruce,

ty drahé ruce nastokrát!

Nyní víc nechodí za mnou až k prahu,

úsměv jí nesejde s líček,

bezpečně hledí teď vstříc svému blahu,

slza však skane jí s víček

v ňader skrýš, jak nenadále

by brillant pad’,

a musím líbati dále

ty její ruce,

ty bílé ruce,

ty drahé ruce nastokrát!