SVATEBNÍ PÍSEŇ.

Nad řekou skály našedlé,

jim měsíc stříbrem polil hlavy,

přišel hoch, tváře nabledlé,

a v pláč tam vypuk’ usedavý.

„Ráno tě vedou k ženichu,

já k houslím mám ti krátit cestu –“

udusil pláč a za smíchu

v nich hledal píseň pro nevěstu.

Hledal, až píseň vynašel,

ta byla jeho život celý –

bolestná jak ten jeho žel,

jak orla žel, tak osamělý.

A když se mu zpěv ten vyprýštil,

když uslyšel v něm život celý,

život i píseň roztříštil,

jak skalní orel osamělý.

Po skalách kráčí luny svit,

a když se k ránu rozednilo,

nevěsta nemůž’ pochopit –

a přec to všecko pravda bylo.