SVATEBNÍ PÍSEŇ TSI-TSINOVA

Ku chvále dvou žen svých zpívám dnes, srdce mé rozjasněné

je sluncem šťastného dne.

Neb osud nedopřál mi,

bych s jedinou žil ženou,

chystaje srdci ubohému

dvé nejkrásnějších květin Hu-kuangu.

A moudré nebe chtělo,

by milenkami byly

s úsměvem věčným na rtech

zářící jdouce drahou

moudrosti mojí družky.

Spojeno láskou sester,

spojeno láskou ke mně

dvé nejkrásnějších dívek Hu-kuangu.

I ženě vždycky třeba,

by milenkou být mohla,

v rozkoších jejich, hoři

líbezné, tiché družky,

v temnotách teplé ruky,

přítelky moudré, sladké –

a z očí žen mých září

dvé míruplných hvězd, když chodí spolu

v dům můj po stupních perlami orosených:

dvé nejkrásnějších žen to Hu-kuangu.

Nemožno, aby byla

jak lotos osamělý

milenka – žena Tsi-tsinova.

Dvé tváří jako luny

v mé snění tiše zírá,

z hedvábných rouch se noří

toužebně vzpiaté ruce,

rukávy vlají v radostném tanci,

neb osud neodloučil

dvé nejkrásnějších dívek Hu-kuangu.

Zářící dceř Siao-Kianga přijde k mému loži,

kde odpočívá luzná sestra její

s rozkoší ještě vlhkým zrakem,

rozžíhá ověnčené lampiony,

by ozářily sladký smích můj i její.

O svatební sním božské jízdě,

kdy třeba mi dvou vesel bambusových,

jež brázdí tiše modrou řeku,

kdy luna sype pršku rosných perel

na moje skráně hořící sladkým opojením.

Je třeba mi dvou květin

rozkošných, orosených,

z nichž dýše vůně mládí,

jež chýlí se ke mně jak zefýrem kolébány –

dvou nejrozkošnějších květin Hu-kuangu.

Jdu vítězně již v život

a za mnou s hudbou chvátá

dvé zlatých palankinů;

smích rozkošný z nich zvoní –

dvou nejkrásnějších dívek Hu-kuangu.

O sladkosti dvou žen svých zpívám dnes, srdce mé rozjasněné

je sluncem šťastného dne.

Číš zvedám zlatého vína,

jež smývá s duše chmury,

naslouchám sladké flétně

v křišťálném znící vzduchu;

růžovou pršku květů

na moje čelo sije

dvé smějících se, jásajících

dvé nejkrásnějších dívek Hu-kuangu.