SVATEBNÍ ROMANCE.

Poslední zbytek poesie:

rybníček mezi topoly

v svém cípu rákosem se kryje,

oasa v řepy okolí.

Tam v sítí zrovna vedle splávku

si vodník sivobradý sed

na zborcenou a shnilou lávku

a na sluníčku hřál si hřbet.

Dlouhými prsty žilnatými

si chmýří ladil po líci,

kšticemi potřás zelenými

a k prašné patřil silnici.

Vtom oko sobě cloní ruče:

Je k smíchu to, je k postrachu?

Je šelma to? Slyš, cos v tom tluče

a cupe, dupe ve prachu...

Ta potvora než on je větší

a letí v strašném hlomozu,

ze zadku kouří, bouří, ječí,

dvě oči – kola od vozu...

Snad tomu smál by se, či zlobil?

A než napočet vteřinu,

kol něho mih se automobil,

i lek se a sklouz v hlubinu...

Za chvilku se zas tiše vznořil

a hleděl v kraj, jak v zvyku měl –

vůz obyčejný v prach se bořil...

v něm k svatbě básník přijížděl.

Před ním se vodník neskryl v sítě.

„Zdar, kmotře!“ houk mu na cestu,

„ženichu stiskni ruku hbitě

a zhubičkuj si nevěstu!“