SVATEBNÍ ŠAT.

Nežli se k ránu rozední,

došije roucho svatební,

ne sobě, ale pro jinou –

škoda těch snů, že pohynou.

Kolikrát jehlou zapíchla,

tolikrát z duše povzdychla,

tolikrát nitku protáhla,

horká ji slza zasáhla.

Sotva se šeří po cestě,

pospíchá s rouchem k nevěstě:

„Jaká to práce, jaký šat!

Co mám ti, děvče, za to dát?“

„Kdybyste dala své jmění,

práce ta nemá splacení,

kdybyste dala ještě víc,

nesplatíte mi z polovic.

Aneb mi dejte za práci,

ať žal vás k smrti utrácí,

a dost-li ještě necením –

já splatím ji svým spasením!“