Sváteční chvíle.

Tak dávno mi nebylo jako dnes,

klid svatvečera v duši mou se snes’.

Tak přišel tiše jako dech a sen

a srdce každý kout jím vyzlacen.

Tak přišel náhle jako tichý van,

jenž do zkvetlých leh’ růží ze všech stran.

Ty rány mého srdce růže jsou,

dnes všecky hoří nachu záplavou.

I zvony slyším v ztichlou bolest znít –

a je to posvátný a divný cit.

Tak z dálky, dumně, snivě, před lety

jak plavcům zněly z trosek Vinety.

V mou bolest odkud tento úkoj vpad’

s tím tichem spících lesů, niv a lad?

S tím vánkem míru, který teplý tak,

že pod ním k ptáku stulen v hnízdě pták,

a na šípku se lístek nezlomí?

Vím, z čistého vstal mého svědomí.