SVÁTEČNÍ JITRO

Luka jsou plna mdlobné vůně,

pozvedá hlavu ten, kdo stůně,

závan ho čistý oblétá,

veliká mračna jako lodi

pobledlým mořem vítr vodí

daleko kamsi do světa.

Chvějí se v šumu bílé břízy,

kolotá skrytý oběh mízy,

tak jako lidská, vroucí krev,

vlní se ozón, chví a třese,

vzdouvá se z modrých hlubin v lese

chladného stínu korouhev.

Hlaholí zvony. Báně duní,

hluboké hlasy zemských tůní

derou se k sluchu z podsvětí,

můžeme, jsme-li duchem čisti,

mystická dějstva znát a čísti,

nezvyklé šumy slyšeti.

Hlaholí zvony. Starci šedí

na život zašlý smírně hledí

bez slzí hojných, bez žalu,

mění se sféry, stavy světa

v přemnohých svitech vidmo zkvétá

tak jako plání opálu.

Zavání růže. Myrta dýše,

snáší se mráčky pylu tiše

k plození, ke křtu, ku zrání.

Hlaholí zvony. Starci siví

pohledem kalným v prázdno civí

ve hluchém, změklém usmání.