SVÁTEČNÍ TICHO

Skřivanů v jasné výši nevidět,

jen dole vůni květů hřbitovních

roznáší větru jarní prudký let.

Je tichá mrtvých zahrada,

několik století se propadá,

několik rodů z dvorců, z nízkých chalup těch,

tu ve věčných a mlčenlivých snech

své svátky světí něžnější,

když lučních květin věnce

se na hrobech jím navejší.

Tu z rozoraných polí, z opuštěných cest

i kolem vsi se jasní zeleň stromů,

že domky ze vsi bledě prosvitají

a za vsí sosen zeď temnější jest.

A dálky světlou mhou se hlouběj ztrácet zdají,

že zelenější opar osyk, vrb a bříz,

že vzdušnější se kreslí v kopcích všeho rys.

Jen z ticha nesmírného

hry z návsi dětská vzkřikne ozvěna,

neb v údolí z potoka vzbouřeného

vyhrůžka v stráních ztracená,

neb z kostela kdes na výši

zvuk varhan, když se všecko utiší,

přes sosny mohutné, jež k nebi ční

v jakési slávě sváteční,

se snáší živých modlitbou a hlasem

a splývá s mrtvých snem,

s jich nečítaným časem.