SVÁTEK MATEK

„Ti kluci naši! Řekni, napadá

ti, že jsou vlastně každý záhada?“

– Ba. Každý sije pusy hořlavé

a každý má tak ruce zvědavé. –

„A po tom? Po tom je jak zmrzlina.

Div nezbije tě. Kde je příčina?“

– Ba, po tom, každý má tak skelný zrak.

Když oběsil se táta zrovna tak

se díval. – „Věru, je to ku vzteku,

že některému je i do breku –“

– Co našinec se jako harfa chví –

„A za ,ještě‘ by dal i království –“

– My chcem se vyžít. Jinak život ten

je otrava. A žít jej – nehoden. –

„Jen kdyby tihle chlapci pitomí

mu rozuměli aspoň jako my –“

Já maně zaslechl jsem pár těch vět –

dvě žabky, každé sotva patnáct let,

Moralist nejsem. Ale byla mi

ta chvilka hrozná. Také matkami

ty děti stanou se jednoho dne...

A jejich děti bědné, náhodné

co zdědí po nich? Co jim žití dá?

Jak jednou v teskné chvíli probodá

ty dětské duše jedno slovíčko,

slyšené kdesi... „Mámo, mamičko“...