SVÁTEK MRTVÝCH.

Jdou hřbitovem ženy v smutečním hávu

a oči jich, znavené silhouettami nesčetných křížů

a černou prázdnotou připravených jam,

se koupají plaše ve světle hrajícím,

ve světle hrajícím tisíců mužských zraků.

Je příliš všední má perspektiva,

z níž dívám se na ženy, smyslně pohnuté,

těl mladých dotykem v tísnícím proudu žádostivě –

a málo v tom půvabu, tytéž zřít pohledy,

jež hroužily se, vášní dopola přivřené,

při světélku kmitavém v rozžhavené oči...

Ty oči teď – vzpomínají – jsou hluboko dole,

jsou setlelé hluboko. A ta světélka nahoře...

Tak známě se kmitají... Škoda těch okamžiků!

Však chtěl bych zřít ženy z perspektivy mrtvých!

Ti postihnou bystře ledovým, bodavým okem

ze hloubi své nejmenší zachvění nožek

i ruček lísavých, těsně spjatého korsettu

při plachém pohledu ženy v muže odvážné rysy...

A poznají v němém úkrytu, že silná ta vůně,

ta vůně k závrati těžká, z jich květů stoupající,

a druhů jich bílý prach, drobným kročejem vybouřen,

prach omamnou, prudce dráždivou vůní prosycený –

žen bujných vzněcuje vilnou, divokou touhu

a sladkým je původcem hravých životů nových. –