SVÁTEK PRÝŠTÍCÍ MÍZY

Nad obzorem světla je tolik, až v jiné se přelévá kraje

a za lesy temně modré svítí na dálkách.

Jak v zelených pupencích zkvetly křehké a mladé háje

ve vanem rozdýchaných mhách.

Jak sasanky sněží v zeleni a podléštky modře hledí

na břízy a kleny a na lísky,

jak z borové kůry, zarudlé mědi

se sluncem taví penízky.

Je svátek mízy... A u chalup housata naivní, žlutá

nad kopřivou rozsekanou se lačně batolí,

z cest vůně v dál mizí a jako touhou ovanutá

se třešeň zachvívá na poli.

Bez šedivých barev odříkání a ztrnulých ritů

kraj hýří svěžími barvami.

A slunce v svém nejkovovějším svitu

rozkvétá nad námi.

A jakoby hudci a pištci kráčeli dálkami kdesi

a prapory vlající vály a tanec neustál,

tak všecka se pole a vody a pastviny plnily, lesy,

tím úžasem, jímž se dnes každý smál,

a ústa k medu bříz jak do kůry každý říz’

se přissávaly bez konce,

v trav hroty až kanuly krůpěje, srkal je blažený hmyz

a bzučel a bzučel tenounce.

Tak jasnou oblohou pluly a lehké se mráčky hnuly,

jak závoje jemné když čelo odestrou,

a z údolí, slavnost kde byla, se nesly hlasy z důlí,

jež jedinou radostí mluví a tráví se vášní a vrou,

k nim rytmem zněl kovářův perlík a za vodou hučící zvony,

zpěv dětí jak chorovod,

smích píšťal, dud korových pláč a nepostřehnuté tóny,

kdy lesních se duchů ozývá rod.

Jdou milenci za jitra do hájů probuzeni vůní,

jdou vzbuzeni smyslností míz, jež prýštět chtí.

A obejmou se, stíny stlumeném na výsluní.

ret rtu se nespustí a dlouze uchytí.

V mdlém večeru, hasnoucím, pobledlí ohlížet se musí

za mizícím v mlze svátkem vyprýštěných míz.

A nebude litovat nikdy vlas milenčin borově rusý,

že ustlal tomu, jenž vzbudil v ní prudkou vášeň kdys.