Svatogor.

S nebe na zem vkročil velký Svatogor. –

Nad vrcholky sosen, nad temena hor

do tmavých až mraků hlava jeho čněla.

Pod ním sirá země v základech se chvěla,

lesy jeho dechem klonily se k zemi,

a když mluvil, hromem zavzněl obzor němý.

Vladimíru knězi on se nepokořil,

v neskrocené pýše bílá města bořil,

prstem věže kácel pro zábavu svoji

a vyzýval drze bohatýry k boji.

Však což proti němu zmohou lidské síly?

bojarové všichni před ním ustoupili. –

A když jednou k zemi hleděl v pohrdání,

u svých nohou spatřil na skalnaté pláni

zemdleného muže. V neunavném spěchu

půdu těžkým pluhem kypřil bez oddechu. –

Svatogor se sklonil, – jak když vrch se kácí. –

„Postůj, bídný červe, pomohu ti v práci!“ –

Uchopil se pluhu, ale jaká tíže!

Což tu ocel klatou v zemi kouzlo víže?

Marně namáhá se, pot mu proudí s čela,

nestačí tu věru jeho síla celá!

Do úpadu zemdlen k rolníkovi praví:

„Bídný, zemský červe, ušetřím tvé hlavy,

Svatogor jsem, silák, který města boří,

vyvracuje hory, údoly z nich tvoří.

Řeky stavím v běhu, kácím bujné lesy,

moře, zem i nebe síly mé se děsí.

Řekni však, co v zemi starý pluh ten víže,

že já, který skálu zvedám bez obtíže,

nemohu jím hnouti?“ – Muž se usmál pouze,

s čela pot si utřel a děl: „Lidská nouze!“ –