Svatohelenská víla.

S pastvin se stádo ovcí již vrací,

na šalmaj pastýř písničku hraje,

večer si lehá do klína kraje,

Longswood se v šerém závoji ztrácí.

Císař ven oknem komnaty zírá,

po tmavých pláních zrak jeho těká,

na čelo dlaň se přimyká měkká,

kde slední naděj v záchranu zmírá.

V stíny se halí zahrádka tichá,

panenka váže v šatečkách chudých

kytici z růží krvavě rudých,

kytici váže, soucitně vzdychá.

V duchu zří oči smutného pána,

po čele chmury jemuž se honí,

jenž vděčný úsměv vždycky má pro ni,

kytici když mu podává z rána.

Radostná záře tvář jeho zladí,

na chvíli los svůj zapomní zcela,

ztratí se vrásky z hrdého čela,

po vlasech zlatých co ji tak hladí.

V loučení rukou panence třese,

za ní se dívá, než v dáli zmizí,

šeptaje dík jí za soucit ryzí,

za trochu lásky, kterou mu nese...