Svatohelenský vězeň.

Nad moře ostrov osamělý trčí,

koráby zřídka kolem plují jen,

nevábí břeh je nehostinný, smutný,

kde plyne trudný život beze změn.

Veliký vítěz, dobyvatel světa

sedí tam zlomen hlavu kloně v dlaň,

dívá se, kterak vlny o břeh bijí

vedouce stále nový útok naň.

Sleduje zápas moře s tvrdou skálou,

myšlenek při tom v hlavě živí roj,

ví, že se skála moci neubrání,

že moře jednou vybojuje boj.

Sám býval pevný jako skála v moři,

do které silný příboj prudce bil

den za dnem, neunavně, bez přestání,

až celou zničil, zdolal, rozdrobil.

Hle, ruce jeho bledé jak se chvějí,

korunu jimiž v skráň si vsadil sám,

když zvony tehdá vyzváněly

a jasem, září planul celý chrám.

Vzpomíná zlatých časů svého mládí,

vzpomíná slunných dávno zašlých dnů,

kdy poručíkem ve Valenci býval

neznaje vratké slávy hrdých snů.

V těch dobách cítil štěstí pravé hřáti,

císaři hrudí prochvíval jen chlad –

to vítr s polí zkrvavených vanul,

až srdce v těle zledovělo snad.

Zajatci hlavou dumy šeré táhnou,

hovory živé vede s sebou sám,

nechce se poddat tiše beze vzdoru

osudu svého přepodivným hrám.

Slídivé zraky přísných strážců střehou

řeč jeho, každé hnutí, každý krok,

útrapám aby konec neučinil

zajatce smělý v moře zrádné skok.

Nad moře ostrov osamělý trčí,

koráby zřídka kolem plují jen,

nevábí břeh je nehostinný, smutný,

kde plyne trudný život beze změn.